Co mne nezabije, to mne může zmrzačit.

Chcete mne?

5. září 2015 v 15:26 | Já |  občasník

Nebo spíše ji. Nadpis mne napadl, protože se jedná o zatoulané zvířátko. Tak se to přece s pejsky, nebo s kočkami dělá. Tak proč ne s agamou vousatou. No ano, byla nalezena volně se potulující na návsi. A co čert nechtěl, vyhřívala se rovnou před naší zahradou. Přiznávám, trochu mne vyděsila. Vypadá jako malý dráček a přece jen je to tvor, který do našeho podnebního pásma nepatří. Navíc jsem vůbec netušila co je to, zda to nekouše, zda to není jedovaté...prostě nic. Vyfotila jsem, manžel odchytil, fotku jsem poslala na záchranou stanici, oni identifikovali, pak jsem vyhlásila obecním rozhlasem, že se našla agama vousatá a ať si pro ni majitel přijde. Nevím, co si o tom občané myslí, možná že se jim zbláznila starostka, nicméně nikdo si pro ni zatím nepřišel. Tak jsme ji umístili do prázdného akvárka, dostala na bydlení písek a misku s vodou. Do misky strčila zadeček a vydržela tak celou noc. Nabízím jí vegeratiánskou stravu, neb hmyz nesnáším ještě víc než plazy a obojživelníky. Ani šváby, ba ani cvrčky doma v zásobě nemám. Nabídla jsem ji žížalu, ale nezabralo to. Sežrala kousek okurky a jinak nic.

Neumím a nechci se o ni starat. Fakt ji někdo nechcete?

 

Poprvé ve školce

1. září 2015 v 16:36 | Já |  občasník

Nejmladší vnučka byla dnes poprvé ve školce. Je jí 2,5 roku a vše proběhlo v pohodě. Jen její maminka se hned ráno na FB svěřila, že jediný kdo dnes plakal byla ona sama, neb jí to přišlo líto. Starší bráška se o malou sestřičku hezky staral, díky němu zvládla hned první den ve školce celý celičký i s odpoledním spaním. A když si pro ni maminka odpoledne přišla a paní učitelka malou chválila, jak prý byla šikovná a jak to všechno zvládla, tak malá nahlas na celou šatnu prohlásila: "Mami, já jsem se tady trochu nudila."


Štěstí

28. srpna 2015 v 8:13 |  občasník
Je jí 10 let a měří asi 130 cm. Je to nohatá holka s vlásky jako mají víly. Ztělesněný půvab. Děstská nevinná tvářička, ale pohyby ladné jako ta víla. Snad je to tím, že se věnuje tanci. Žije ve městě a během roku nemá moc času přijet za babičkou na venkov. Kvůli škole i kvůli tomu tancování. Nakonec její babička taky nemá čas, neb je to babička, co ještě nějaký rok musí pracovat. Ve školním roce společné chvilky jen kradou. O prázdninách mají obě času víc. Ta malá hodně moc času, ta babička ne tolik, ale kvůli té malé si ho snaží udělat. Kdo by taky odolal, když ta malá přijede s mámou na jednodenní návštěvu a malá žadoní:" Babi, já bych tu chtěla spát, já bych tu chtěla pár dnů zůstat". A tak ta babička hned kombinuje, jak to udělá s prací, kdo s ní bude doma, když bude muset do práce, co dobrého jí uvaří, co spolu podniknou, kam se pojedou koupat, když bude hezky, co budou dělat, když bude pršet, co by té malé parádnici mohla ušít, na jaký film se spolu budou večer dívat, zkratka plánuje, jak si to co nejvíc užít. A tu malou zajímá všechno co babička dělá, co vaří, co peče, co to pleje na zahradě a se vším jí chce pomáhat. Tak je můžete potkat jak spolu nakupují v prodejně, jak spolu plavou na koupališti, jak si jen tak lebedí na zahradě, nebo společně plejou záhonek a kdybyste zašli k nim domů, tak byste je mohli zastihnout, jak malá chodí v babičcině županu a babička pro ní dělá nejoblíbenější jídlo, což jsou vafle, nebo byste je mohli vidět, jak spolu leží večer u televize a koukají třeba na nějakou pohádku, případně hrají lodě, karty, nebo třeba přerovnávají oblečení ze stříně a taky šperky a bižutérii. Prostě užívají si letní a holčičí radosti. Kdybyste je spolu viděli, tak byste jim mohli i závidět. Takhle totiž vypadá štěstí.
 


40 let

27. června 2015 v 9:52 |  občasník

Dnes je to přesně 40 let, co jsem řekla své životně nejdůležitější ANO.

Čas prchá jak splašená mrcha.


Pauza

28. listopadu 2014 v 8:53
Momentálně na tento blog nepřispívám z nedostatku času, ale já se vrátím : :-)

Další veršovánky o pejscích

4. února 2014 v 8:30 |  veršovánky pro Jášu
Pejsková VI

Jezevčík je dlouhý psík

na nožičkách kraťoučkých

hlavičkou si vezme míru

pak proleze každou díru




Pejsková VII

Viděli jsme taky pudla

byl malinký jako čudla

šel do parku na procházku

bambulku měl na ocásku

Na krmítku

10. ledna 2014 v 12:37 |  veršovánky pro Jášu
Ze slunečnic semínka
sype ptáčkům maminka
ptáčkové se slétají,
zrnka rychle zobají


Sýkorek je nejvíce
chutná jim to velice
bříško žluto-zelené
já je poznám, ne že ne


Kosák to je velký pán
nejraději zobe sám
malé ptáčky žene pryč
teď jsem tu já a ty fič


Přiletěl i dlask
a udělal mlask
dobré je to,
přijdu zas


Vrabci křičí čim čim čim,
čím nás krmíš, čímpak, čím?
pod krmítkem hopsají
co spadne, to zobají

Vlaštovčí

19. listopadu 2013 v 13:12

Vlaštovčátka pod krovem
který je jim domovem
štilip, štilip volají
a zobáčky cvakají.

Jak jim roste peří
tak už síly měří
s mámou s tátou létají
pokoje si nedají

V září křídly zašustí
na zimu nás opustí
na jaře se vrátí domů
zase do našeho domu
navigaci nemají
a přece ho poznají

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají

11. října 2013 v 13:18 |  vše v jednom
Mám ráda naše hlavní město. Jezdila jsem do Prahy jako dítě s rodiči. Jezdila jsem do Prahy jako holka sama. Jezdila jsem do Prahy s dětmi. Jezdím do Prahy s manželem. Jeli jsme minulý víkend do Prahy s vnoučkem. Chtěli jsme mu toho ukázat co nejvíc. Vyšehrad, Václavák, Petřín, Pražský hrad…..
Ale on je ještě prcek a nejvíc z celé Prahy ho baví metro. Tak jezdíme metrem. Schválně vybíráme trasy s přestupem, aby si to užil. V přestupní stanici mu vysvětluju, jak ta křižovatka funguje a on povídá: "Takže ten metr teď jede nad námi."
Na Vyšehradě zjišťuju, že si nepamatuju jak to s tím Horymírem bylo. Vím odkud skočil, vím, že Šemík to nakonec nepřežil, ale nevím, proč Horymír vlastně musel utíkat.
Na Václaváku je lidí jak na Václaváku…..divím se, že se pod sv. Václavem nesplaší kůň. My se držíme za ruce, abychom se neztratili.
Večer čtu nahlas ze Starých pověsti českých a zjišťuju, že jsou napsány jazykem, který je těžký pro mě, natož pro předškolní dítě. Ale poslouchá, je tak ucaprtaný, že ani neprotestuje. Jeho maminka taky neprotestuje, ale usíná u toho. A já už vím, jak to s tím Horymírem bylo. Příště to srozumitelným jazykem vysvětlím i těm dvěma.
Petřín je jasný, tam i to pětileté dítě hned hlásí, že vypadá jak Eiffelovka. Je to sice zmenšenina, ale schodů je 299 a výhled je krásný. A bludiště ho dostalo. Nás všechny. Nás hlavně to, jak se radostně se smál. Mě dostalo i to, jak krásně jsou Petřínské sady udržovány. Paráda.
Na Pražském hradě je husto. O to hustěji, že je právě 12 hodin a probíhá střídání stráží s fanfárami. Chci vnoučkovi vysvětlit, jak se pozná, že prezident je doma. Nakonec vlastně ani tohle nevím přesně. Když je prezidentská standarta vyvěšena, je na hradě, nebo to znamená, že je doma v ČR?
Dolů jdeme po schodech, Nerudovkou jsme šli loni a krámky se suvenýry mě hodně otrávily. Nic českého jsem tam totiž nenašla. Na Karlově mostě táhne od Vltavy zima. Nezávidíme těm, co jsou na parníku. Závidíme těm, co jsou v teple. Jíst jdeme do čínské restaurace, což není moc vlastenecké, ale ty české jsou v těhle končinách na náš vkus moc drahé. Na "Staromáku" manžel dostal chuť na zmrzlinu a díky tomu jsme v okýnkách orloje viděli jen poslední dva "chlapíky". Nevadí, nejsme u orloje poprvé a určitě ne naposled.
Cestou k metru je prodejna s čokoládou. Tam jsme mlsali loni a letos mlsáme zase. Já mléčnou s vanilkovou náplní, manžel hořkou s citronovou náplní, vnouček bílou s oříškem, jeho maminka hořkou s pistáciemi. Sladká tečka.
Zase příště pojedem. Příště už vnouček bude vědět, že je to TO metro a já do příště zjistím, zda nejsou Staré pověsti české přeloženy do řeči, která je dnešním dětem srozumitelná, abychom ve výchově k vlastenectví udělali další krok. Já totiž nejen, že mám ráda naše hlavní město, já jsem na Prahu hrdá a chci, aby jednou byl hrdý i on. Že je to patetické? Pro mne NE.

Praha kosmopolitní

10. října 2013 v 22:53 |  občasník
Tak jsem ji zase po delší době navštívila, matičku Prahu. Jela jsem tam konečně ne na otočku pracovně, ne na rychlou návštěvu příbuzných, ale jela jsem tam za učelem užít si historickou Prahu. Mám ji ráda. Jako dítě jsem každé prázdniny nejdřív za doprovodu dospělých, později jen se sestřenicí prolezla v Praze co se dalo. Teď už nemám tolik času, ale pokud to jen trochu jde, ráda se projdu po známých místech. Tak se mi to tento víkend poštěstilo. Udělali jsme si s manželem výlet. Vycházku jsme začali jsme na Hradčanech. Nejdřív královskou zahradu, v podzimních barvách fakt královská podívaná, pak hurá na hrad. U vstupu nás vítá socha heraldického českého lva. Fotečku s hradní stráží, to je jaksi tradice, pak už jsme na nádvoří pod českou vlajkou. Jako další katedrála svatého Víta. Jsem znovu okouzlena velkolepostí chrámu, i když dovnitř se nemůžeme dostat přes obrovský zájem turistů, ale já byla uvnitř tolikrát, že to oželím. Absolvujeme prohlídku Zahrady na valech, kde se nám otevírájí zajímavé pohledy na hrad, do zahrad i na samotnou Prahu. S povděkem sleduju co se opravilo, jak se to tu mění k lepšímu. Stojíme u hradeb, kocháme se pohledem na Petřín, na Prahu, pozoruju ukouzlené turisty jak cvakají fotoaparátya jsem naplněna tak trochu hrdostí, že je to dílo mých předků, že mi to tu tak trochu patří, že jsem češka. Ale při pohledu dolů na střechy moje češství dostane pořádnou facku. Pod námi terasa restaurace, na terase atrapa krávy v životní velikosti a velký nápis COWBOY. Žádná hospoda U býka, nebo něco podobně českého, ale COWBOY.
Byl to ale jen první políček ten den. Další jsem dostala v Nerudovce při pohledu na obchůdky ze suvenýry. Smutná podívaná. Obchody nabízejí zboží, které s českou republikou má pramálo společného. Ruské matrjošky, navíc pomalované tak, že by se asi i rusové styděli, místo becherovky a slivovice nabídka absintu, české granáty takové velikosti, jaké vůbec neexistují, gelové svíčky se zatavenými mořskými mušlemi (pak se divme, že se jednou zeptali zahraniční kamarádi mojí dcerky, kde že máme moře), a prý české sklo, které taky moc česky nevypadá. Marně hledám tu panenku, v českém nebo moravském kroji, po které jsem vždycky toužila a nikdy ji nedostala, protože mi bylo řečeno, že to jsou panenky pro turisty, že nejsou na hraní. Vždycky jsem těm japonským a jiným turistům záviděla, že můžou mít doma ve vitríně takovou krásu. Zdá se, že už jim nemám co zavidět. Až mě s toho rozbolela hlava, tak si v Malostranské lékárně kupuju ibalgin. Jééééééé hurá ten je vyroben v Horních Měcholupech. Další facku dostávám na Karlově mostě, první pouliční hudební produkce je řecká píseň Děti z Pirea, ale je alespoň zpívaná česky, další uprostřed mostu je už v ruštině a na konci mostu hrají jazz a zpívají anglicky. Je mi z toho tak trošku smutno, ale ještě musím strávit skutečnost, že české hospody nenabízejí téměř žádná typicky česká jídla. Nikde nemají svíčkovou, knedlo zelo, bramboračku, nic takového, jen ceny jsou jaksi typicky české, snažící se turisty oškubat. Nevadí, že české hospody jsou skoro prázdně, vždyť turisti si zajdou do MacDonalda, do KFC nebo do čínské restaurace, kterou naproti otevřeli vietnamci. Tam si můžou dát kromě thajské kuchyně i americké brambory. Udělali jsme to taky tak, milé bylo, že pivo měli české - staropramen. Jenže mě čekala ještě jedna facka, tedy pořádná pecka, protože přišla jaksi zrádně. Obchůdek lákal dovnitř nápisem Typická česká dřevěná hračka a byl plný veselýchbarevných kostiček, kačenek, koníčků a pejsků na šňůrce, radost pohledět. Jenže radost to byla předčasná, protože uprostřed toho se na mě šklebila, ve dřevě vyvedená a jásavou zelenou barvou natřená, postavička Schreka. Že by dostal čestné české občanství aniž bych si toho všimla? Abych se vzpamatovala, zašli jsem cestou ze staromáku do krámku, kde jsme si koupili pár bonbónu z belgické čokolády. Čokoláda se mi rozpustila na jazyku a s tím jaksi i moje sobotní vlastenectví.
Ale výlet to byl přesto všechno fakt pěkný, nedáme se odradit, zase pojedeme. Příště třeba na Vltavu na lodičky....................... Jen doufám, že nám nenabídnou gondolu.

Další články


Kam dál